Chlor

název Chlor
latinsky Chlorum
anglicky Chlorine
francouzsky Chlore
německy Chlor
značka Cl
protonové číslo 17
relativní atomová hmotnost 35,4527
Paulingova elektronegativita 3,16
elektronová konfigurace [Ne] 3s23p5
teplota tání 171,6 K, -101,55°C
teplota varu 239,11 K, -34,04°C
skupina 17 (VII.A)
perioda 3
skupenství (při 20°C) plynné
oxidační čísla ve sloučeninách -1, +1, +3, +5, +7

 

Chlor
Toxický, velmi reaktivní plyn ze skupiny halogenů (to znamená solitvorný), jeho název vychází ze starořeckého chloros, což je nažloutlý či světle zelený.
Přestože sloučeniny chloru byly známy už ve starověku, poprvé byl chlor připraven až roku 1774 švédským lékárníkem Carlem Wilhelmem Scheelem. Ten ho ale považoval za sloučeninu, takže ho pojmenoval až v r.1823 anglický chemik sir Humphry Davy. V roce 1823 se podařilo M. Faradayovi zkapalnit chlor tím, že zahříval jeho hydrát v zatavené trubici, v roce 1851 vynalezl C. Watt elektrolytický způsob výroby chloru.
Chlor se v přírodě vyskytuje pouze ve formě sloučenin, většina z nich je rozpoštěna v mořích a některých jezerech (Velké solné jezero, Mrtvé moře, Kaspické moře…) Nejznámějším minerálem je chlorid sodný (NaCl) neboli kuchyňská sůl. Velká ložiska chloridu sodného vznikla jako pozůstatek po odpaření slaných vnitrozemských jezer, nacházejí se např. v Polsku nebo v USA.
Průmyslově se chlor nevyrábí, vzniká jako vedlejší produkt při výrobě KOH nebo NaOH elektrolýzou vodného roztoku chloridu sodného nebo draselného. K výrobě se používají membránová nebo diafragmová analýza, tyto moderní způsoby jsou bezpečnější, než dříve používaná elektrolýza, kde na katodě byla jedovatá rtuť.
Nejčastějším využitím elementárního chloru je dezinfekce pitné vody. Výhodu je, že případný přebytek chloru ve vodě se odstraní pouhým probubláním vzduchem. Další uplatnění nachází v textilním průmyslu a papírnictví jako bělidlo na suroviny.
V průmyslu se ale používají i sloučeniny chloru, předevsím soli kyselin, které tvoří v mocenství Cl−I, ClI, ClIII, ClIV, ClV a ClVII. Organické sloučeniny vznikají chemickou syntézou, nejpoužívanější jsou chloroform, tetrachlormethan, PVC, freony atd.
Zvláštní kapitolou ve sloučeninách chloru jsou dioxiny (polychlorované dibenzo-para-dioxiny a dibenzofurany). jsou to vysoce toxické látky, které jsou navíc karcinogenní a mutagenní. Největším zdrojem dioxinů je spalování organických látek, především komunálního odpadu. Hrozba v\chází z benzenového jádra, které je značně stálé. Při spalování organických sloučenin dochází k přednostní oxidaci běžných uhlovodíků, benzenová kostra přitom často zůstává nedotčena a její reakcí s kyslíkem a chlorem vznikají dioxiny.